Pro potažení modelu se v našich krajích využívalo různých potahovacích materiálů. Papír Kablo, někdy známý jako Kablovka, se používal odnepaměti, tedy již ve čtyřicátých a pak v padesátých letech, dokud nepřišly lepší specializované materiály, například Japan či Modelspan a další, které pak místo po Kablovce zaplnily v průběhu let.
Z nouze cnost?
Modeláři řešili potřebu jak a čím potáhnout svůj model. V okolí Kladna se tento problém vyřešil právě „objevením“ pevného, ale poměrně tenkého papíru, který neměl v ploše tak velkou váhu. Pro potřeby flexibilního modeláře se tady nabízel papír, který byl pevný, poměrně dobře dostupný (ideálně zdarma), a byl v několika tloušťkách. Jenom měl jednu drobnou chybku, byl hnědý a neprůhledný. Takže veškeré modely byly hnědé, případně nažloutlé. Ostatně, v Informačních listech se Radoslav Čížek zmiňoval jak o tloušťce, tak o jeho barvě. Tehdejší modeláři se snažili svůj model barevně vylepšit a upřímně, na hnědé je nejvýraznější červená barva, takže modely měly červené proužky či jiné prvky. U nás v Žehrovickém klubu se po vzoru Radoslava Čížka malovaly od poloviny čtyřicátých let „žehrovské invazní pruhy“ a většinou náběžná hrana křídla. Tady je krásný příklad barevného provedení Káněte, kterou nakreslil Jaroslav Velc pro časopis ABC.
Papír se lepil na konstrukci letadel studeným klihem Kasein nebo dalšími lepidly, která byla v té době dostupná. Konkrétně klih se nanášel buď štětečkem nebo jenom prstem. Celá konstrukce se takto připravila a pak se potahovalo. Klih tuhl pomalu, takže bylo dostatek času na nalepení a vyladění potahu. Lepidlo drželo skvěle a při opravě se muselo z konstrukce obrousit. Papír byl tužší, takže „odpustil“ i nějakou tu nedokonalost konstrukce pod ním. Papír se vypínal vodou rozprašovanou z fixírky. Vynikal tuhostí a odolností.
Papír Kablo se dal získat z kladenské továrny na kabely Kablo, a po něm tak vznikl i jeho název.
A nyní mi dovolte několik nostalgických řádků, jako bývalému kabeláři. Zatlačím přitom slzu.
Protože jsem v tzv. Kablovce pracoval, vím, že každý pracovník se s Kablo papírem setkával denně. Používal jej k výrobě tzv. klasických kabelových souborů. A pak se s ním potkal v kantýně, když šel na tzv. „teplou“, kde se sekaná zabalila do Kablo papíru. Setkal se s ním, když zakoupenou sekanou jedl, protože prostřeno bylo opět na Kablo papíře. Pak jej používal jako balící papír, když bylo potřeba něco zabalit, zabránit umazání, a protože v továrně kvetl výměnný obchod, tak se do něj zabalily věci, co bylo potřeba z fabriky odnést. S takto „standardně zabaleným balíčkem“ jste byli mimo podezření a nikdo vás na vrátnici nezastavil. Snad v každém koutě stála role k použití. Zbytky rolí od Kablo papíru se zatápělo doma či na chatách v kamnech. Jak říkám, prostě se používal všude a byl součástí života kablováků.
Papír se vyráběl ze sulfátové celulózy v tloušťce 15 až 170 μm. Papír byl do továrny dodáván v rolích, které se pak rozřezaly na požadované šířky. Řekněme 5-10 cm, aby se s nimi mohly balit jednotlivé vodiče tzv, klasických kabelů.
A co je to za kabely?
Jedná se o kabely s izolací tvořenou kabelovým papírem impregnovaným stékavým nebo nestékavým impregnantem. Tato izolace se vytváří ovíjením pásky z kabelového papíru po povrchu jádra nebo po povrchu uhlíkového papíru. Výsledná izolace dosahuje tloušťky jednotek až desítek milimetrů podle požadované izolační hladiny. Následně dochází k jejímu sušení a impregnaci kabelovým olejem, který slouží k vyplnění vzduchových dutin v papíru a k zvýšení elektrické pevnosti. Impregnací se také zlepšuje celková homogenita izolace a zároveň se omezuje vznik částečných, tzv. parciálních výbojů v dutinách. Používaný olej je kombinací minerálního oleje a kalafuny, která ovlivňuje závislost viskozity na teplotě. Olověný nebo hliníkový plášť plní zároveň funkci stínění a ochrany před pronikáním vlhkosti. Vrchní obal je tvořen textilní vrstvou z juty, která je impregnována asfaltem. Příčný řez kabelem je na obrázku níže. Tady ve schématu jsou žíly kulaté, ale ve skutečnosti se převážně vyráběly kabely se sektory. To zabezpečovalo větší průřez jednotlivých žil kabelu, při menším průměru celého kabelu.
Nutno ještě říci, že kabelová „duše“ je tvořena také papírem, který je společně smotáván ve chvíli, kdy se tzv. stáčí všechny žíly do jednoho souboru. To je ta výplň uprostřed mezi vodiči.
A jak se ty kabely vyráběly?
U nás v Kladenské Kablovce výroba začínala v tažírně drátu, kde byl drát vytažen do potřebného průřezu. Tedy na jednotlivých průvlacích se průřez zmenšoval. To vše na principu tažných vlastností materiálu. Na obrázku jsou tažící stroje, tzv. Kostky, které byly vždy hodně špinavé od maziva. Ostatně kdo zná, hliník nesmírně špiní. Naštěstí jsem Kostky neměl ve své péči, a tudíž jsem se nikdy tak strašně neumazal jako jiní.
Ta tlačítka na zemi se používala na pojezd vždy jedné Kostky při zavádění drátu.
Později se používaly modernější stroje jako byly východoněmecké tažičky UDZWG, které nezastavovaly a vyměňovaly plné cívky s drátem automaticky za chodu, případně italský stroj SAMP, který byl řízen již průmyslovým počítačem a táhl dva dráty najednou.
Jednotlivé dráty se pak spletly “slanovaly“ do vodiče. Při této výrobě se právě použil poprvé Kablo papír. Cívky s papírem se umisťovaly do těch „boudiček“ co vypadají na obrázku jako buřtíky, a tam se navíjely na daný vodič jako izolace v jednotlivých vrstvách. Na obrázku je lanovací a izolační stroj IKS 18 vlastní kablovské výroby, který zkonstruovali bratři Končelíkovi (mimochodem také letečtí modeláři a tuším i svazarmovští piloti). Asi řeknete, že je pak problém rozpoznat jednotlivé vodiče od sebe, když jsou všechny hnědé. Na konci Izolačky bylo popisovací zařízení, které každé tuším 3 cm natisklo na žílu číslo. Na výběr bylo 0-3.
V každém, „buřtu“ se páska navíjela jiným směrem. Pokud páska došla, stroj se zastavil a „buřt“, se sám otevřel, aby obsluha věděla, kam má dodat novou papírovou pásku.
Po tomto procesu následovalo stáčení všech žil do kabelového souboru. Tady se právě ze silného Kablo papíru motaly duše a celé se to „zamotalo“, správně stáčelo, na stáčecím stroji SKS 1.
Vězte, že ty velké cívky se točily jak „ruské kolo“ a byl to docela hukot. Kolem bylo jen zábradlíčko a cívka na spodním konci projížděla dírou v podlaze. Dole pod zemí bylo také ovládání a odborníci vědí, „Schrage komutátorový motor“, který to celé poháněl. Když jsem tam dolů chodil, obalil jsem se igelitovým pytlem, abych přečkal tu hromadu oleje, co tam všude byla.
Ty papírové duše jsou vidět tady na těch malých cívkách. Paní na obrázku právě čeká na založení nové plné cívky na vstupním „kolotoči“.
Při stočení souboru se celý kabel obalil další vrstvou papíru a pak šel kabel do pecí na napuštění impregnací. Za vysoké teploty se kabel napustil a pak byl pancéřován hliníkem nebo olovem. Na obrázku níže je hliníkolis, který byl v kladenské Kablovce až do poloviny devadesátých let (od let padesátých) a byl pak ještě prodán do Číny, aniž jsme věděli, co činíme, protože přičinliví Číňané se brzo naučili konkurovat. Stroj měl elektronické řízení, jenom samé elektronky. Ve skříních bylo vedro a celé to bylo pod vrstvou prachu. Třicet let se na to nemuselo sáhnout, chodilo to spolehlivě.
Po tomto procesu se již kabel obalil železnou páskou a textilním pláštěm. Zde je vidět obalování jutou. Pak kabel prošel asfaltovou lázní. Tady pravděpodobně obsluha zavádí další kabel do stroje, a tak obaluje začátek kabelu manuálně.
Na konci šel hotový kabel do zkušebny, kde byla provedena zkouška izolace vysokým napětím. Zde na obrázku je ovládací pult ještě původní zkušebny. Já pamatuji, že na tomto pultě již byla spousta jiných ovládacích prvků, jak se postupem času zkušebna modernizovala. Paní s píšťalkou ve zkušební kleci připojovala kabely k měřícímu sytému a vždy po připojení každého vodiče pískla a zkušební technik na velíně udělal kontrolu vodivosti. Když bylo vše OK, frknul na ní houkačkou jednou, když špatně, tak frkal dvakrát. Pak se zkušebna zavřela a provedla izolační zkouška.
Tím byl kabel připraven na odvoz k odběrateli, a to je konec příběhu výroby. Výroba tohoto typu v devadesátých letech skončila a myslím si, že tím zmizel i papír Kablo.
Máme ještě v zásobě jednu roli středního papíru, ale myslím si, že do potahování tímto papírem se již nikdo nepustí. U nás v klubu s ním naposledy potahoval Vláďa Horák svého Sokola, kdy původní potah Kablem nahradil opět Kablem.
Jirka Hloušek tentokrát jako kabelář
PS: Lidi na fotografiích jsem denně potkával, sice již byli starší než tady, ale v Kablovce pracovali celý život. Takže je to opravdu nostalgické pojednání.
Zdroj:
Rozložení elektrického pole ve vysokonapěťových kabelových koncovkách a spojkách – autor Tomáš Zeifart
fotografie http://www.kladnominule.cz/ archiv J. Jurošky/K. Starka